O nás

...aneb dnes to nebude ta o Karkulce...

Jako příběh témeř každého chovatele se i ten můj začal psát už v dětství. Vyrůstala jsem s přírodovědně založenými rodiči a bratrem v panelovém domě. Díky tomu jsme velice často trávili čas mimo město. Na výletech po přírodě, v ZOO, nebo o prázdninách u tety na vsi. U tety byl hotový ráj - celá vesnice plná králíků, slepic, koz, spousta koček...ale hlavně...psi. Nikdy se mi však nepodařilo přesvědčit rodiče, že pes by byl ten ideální společník do bytu a tak jsem si přítomnost pejska užívala jen tehdy, když jsme ho po čas dovolené hlídali babičce nebo když můj skautský vedoucí brával svoji berňačku Báru na schůzky a na tábor.

Když mi bylo 15 let, právě na jednom ze skautských táborů jsem poznala psí plemeno zvané samojed. A od té doby jsem věděla, že až nastane ten správný čas, pořídím si svého. K tomu ale ještě vedla dlouhá cesta, celých 9 let. Po čas gymnázia a vysoké školy jsem na pořizování pejska na nějakou chvíli zapomněla, neměla bych moc času se mu věnovat. Až když jsme s (tehdy ještě) přítelem začali bydlet v pronajatém bytě v Praze, začala jsem o pejskovi znovu přemýšlet.

Čas letěl jako splašený a my jsme pomalu začali přemýšlet o vlastním bydlení a plánovali jsme svatbu - dva lidé s opačným názorem na psy, "Bára - srdcem pejskař teoretik" a "Lukáš - duší absolutní nepejskař". Z přítele se stal manžel a pomalu se rozbíhala i rekonstrukce našeho budoucího domova, domečku v Tetíně nedaleko od středočeského Berouna. A v té chvíli byl čas na rafinovaný útok. Začalo přesvědčování o tom, že "pejsek"(čti blíže nespecifikovaná fenka samojeda s PP) v domě se zahradou určitě nesmí chybět. Silným argumentem bylo, že je samojed svým původem plemeno nekonfliktní, silné a vesele řečeno odolné vůči větru,dešti...a hlavně - miluje sníh. Myslím, že to byl nakonec nejdůležitější fakt, který manžela přesvědčil. Bylo mu jasné, že nebudeme muset dávat pejska na hlídání, když budeme chtít jet na běžky, či na skialpy, ale že si naopak toulky zasněženými horami bude náramně užívat s námi a že bude vesele rozdávat úsměvy dalším lyžařům v bílé stopě. A tak jsme jednoho večera začali hledat chovatele. Měla jsem už pár vytipovaných předem, nicméně manžel dostal nápad podívat se i na plánované vrhy na webu Samojed klubu Slovensko. A tam jsme našli přesně to, co jsme hledali - naší úžasnou chovatelku Paulínu Benkovičovou a její Violet's meadow. Ještě ten samý večer jsme si zarezervovali fenečku a další dva měsíce jsme čekali a doufali, že se vůbec nějaká fenka narodí. Nicméně jestli se nám zdály ty dva měsíce do narození dlouhé, tak jsme ještě nevěděli, jak ukrutně dlouhé budou ty další dva, než si ji budeme moct odvézt domů. Mezitím jsme se na štěňátka jeli podívat a vybrat si, která ze dvou feneček bude ta naše a začali jsme horlivě studovat, nakupovat a vybírat krmení a všechno co takový pejsek potřebuje....

A pak to konečně přišlo, domů jsme si vezli ztělesněné chlupaté štěstí, reklamu na lásku...a tahle reklama na lásku splodila touhu odchovat...další reklamy na lásku...